první zpráva

Je pátek navečír, ideální čas k přípravě na večer, který by měl být bujarej, veselej, lehce alkoholovej a hlavně ve společnosti přátel nebo aspoň dobrých lidiček v nějaké úžasné hospůdce, klubu, případně koncertním či divadelním sále. Já už bych se měla vrcholně připravovat, malovat si novej obličej, vybírat ty nejzajímavější kombinace v šatníku, láknout nehty, něco provést s těma šílenejma vlasama a prošlápnout ty správný botky. Tak nějak by to dopadlo kdyby. Kdyby po mé společnosti dnes někdo toužil. Netouží. Kdyby mě ten zatracenej T-mobile nezpomalil internet, protože už jsem překročila datovej limit. Zpomalil. Kdyby mě můj miláček vzal s sebou na oslavu narozenin nějakýho mě neznámýho pána. Nevzal. Kdyby moje kamarádka byla opravdová. Není. Kdybych měla peníze. Nemám. Kdyby lidi nebyli pohodlní a líní. Jsou. A tak protože těch kdyby by mohlo být ještě o hodně a hodně víc, je to nakonec tak, že tady teď sedím a pokouším se porvat s něčím, na co už se dlouho odhodlávám. Takže to vlastně máte všichni za trest.