11.2.1905 Kopřivnice na Moravě – 1.7.1981 Praha. Malíř, ilustrátor, výjimečná a velice populární osobnost v oblasti české ilustrace dobrodružné literatury 20. století a zcela jistě dominantní umělec v rámci světové paleontologické rekonstrukce, který vytvořil na 14 000 prací. Celoživotní umělcova pouť se započala v severomoravské Kopřivnici, v samotném podhůří Beskyd, v rodině regionálního stavitele Eduarda Buriana (1872-1955) a Hermíny Burianové, roz. Barabášové (1883-1966). V rodném městě absolvuje chlapec školu obecnou i měšťanskou, aby roku 1919 obdržel propouštěcí vysvědčení. Malý Burian kreslí a maluje kdeco, nejraději však akvarely podle cestopisů a starých rytin. Výjimečný talent prozrazují již národopisné či přírodovědné studie tužkou ( Indián kmene Kiowa, Melanésan s oštěpy ) nebo akvarely a kvaše ( Perský žebrák, Siamský pouliční hudebník, Zasněžená sopka v Peru ). Nejraději překresloval fotografie či jiné obrazové doprovody z cestopisů E. S. Vráze nebo J. Kořenského - v té době byl Burianovým nedostižným idolem Walter Paget (mimochodem ilustrátor Robinsona ). Kromě samotné výtvarné činnosti se pro Buriana staly nezapomenutelnými časté klukovské výpravy na štramberský vrch Kotouč, a to především díky věhlasné jeskyni Šipka, kde byly objeveny pozůstatky neandertálské komunity. Co více by mohlo jitřit žádostivou a tak bujnou fantazii chlapců, čím jiným by mohla být formována duše nesmírně talentovaného kluka. Život Zdeňka Buriana byl tedy téměř naprogramován, následovat mohly už jen nesmírná vůle a dřina... Vzápětí po ukončení měšťanské školy následují úspěšně vykonané přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze (mezi členy zkušební komise byli Max Švabinský, Vojtěch Hynais, Vlaho Bukovac a Jakub Obrovský). Zdeněk Burian tedy začíná studovat Všeobecnou malířskou školu vedenou profesorem Jakubem Obrovským, navíc je díky svému talentu přijat hned do 2. ročníku (to ostatně dokládá i vysvědčení ze 6. července 1920). Až neuvěřitelně přímočaře tak působí umělecká cesta mladého Buriana. Ještě roku 1920 však Burian školu opouští. Nejen rozdílnost generační, ale rovněž sociální se opravdu staly Burianovi v pro něj nepřátelském velkoměstě handicapem, z něhož se vlastně nikdy nevymanil a jako stigma ho vláčel po celý život. Provokující mládí, provinciální ostýchavost a nezkušenost, zprvu možná zbytečný, ale zřejmý komplex ze suverénnějších a navenek umělecky jistějších kolegů z Akademie, to jsou symptomy ve svém důsledku srážející zbytky sebevědomí. Ať to zní jakkoliv filantropicky, pražský život Buriana s jeho moravskou přímočarou a nezáludnou povahou deprimoval, ubíjel v něm chuť a nadšení, podlamoval vůli. Skutečností je, že Burian se v té době živil rozmanitě - pomáhal na stavbě studentské kolonie na Letné, na nádraží nosil kufry, maloval za prachbídné honoráře pro nejrůznější lidi. Střídání podnájmů, shánění té nejprostší obživy, ale současně desítky a stovky kreseb a maleb vytvářených v strastiplných podmínkách. Byl to život bez dětství a s téměř celým mládím zbídačeným a ukradeným . Velkou roli tedy tenkrát sehrály existenční důvody, ale o všem nakonec pravděpodobně rozhodl drobný konflikt související s výstavou prací studentů, jenž znamenal definitivní odchod ze studií. Do školního roku 1920/1921 se Burian ještě zapsal, ale ve školní dokumentaci je v poznámce zápisu do nového semestru doslova uvedeno: Nechodil, nepokládá se za žáka. Zdeněk Burian tedy dále klasifikován nebyl a akademickým malířem se nikdy nestal. Svým grandiózním dílem však jednoznačně prokázal, že požehnání oficiálních míst ke své tvorbě nikdy nepotřeboval. V témže roce, kdy Burian Akademii opouští, začíná rovněž jeho souvislá dráha ilustrátorská. Je však třeba se také zmínit o letech trampování, jež byla umělci školou nevídanou, možná surovou a někdy krutou, ale také plnou věrného přátelství, čistoty a přírodní inspirace. Burian se v tehdy ještě divokém ráji kolem Sázavy, kde zapomínal na Prahu, začal cíleně vychovávat sám, modlou se jemu i přátelům stala příroda a dobrodružný život v ní. Tramping vedený v intencích anglosaských receptů z dobrodružných knih umožnil Burianovi se vzchopit, pomohl mu zvednout pošramocené sebevědomí a v myšlenkách ho opět vrátit do světa ne nepodobného dětským představám z jeskyně Šipka. Právě díky trampování se Burian seznámil i se svou budoucí ženou Františkou Loudovou (1904–1979), s níž 14. února 1927 uzavřel na Vinohradech sňatek. Po stěhovacích peripetiích po Praze zakotvil Burian s rodinou (dcera Eva Burianová-Hochmanová, 1927-1995 ) v polovině padesátých let v tolik známé vile v Podolí. Další desetiletí Zdeňka Buriana mají až příliš složitý scénář na to, aby se dala postihnout v několika větách. Dřinu, pracovní vypětí, rozdávání romantiky, práce na poli vědecké paleontologické rekonstrukce, upadání do hlubin zatracení při osočování v padesátých letech, výstavy, ale to vše prodchnuté láskou k lidem a přírodě.

První velké oficiální ocenění zastihlo Mistra až na samém sklonku jeho dobrodružné stezky, již zesláblého a unaveného. Dne 9. června 1981 musel být umělec převezen do nemocničního ošetřování a 1. července, paradoxně v den zahájení výstavy v Albatrosu, Zdeněk Burian v pražské nemocnici Na Františku umírá. Pořádání tří výstav v roce malířova skonu ( Galérie Václava Špály, Výstavní síň Mánes a Výstavní síň Albatrosu ) bylo nádherným epilogem, triumfem kritikou neuznávaného, ale lidmi milovaného malíře.

„Víte, rád jsem vždy trampoval a ty trampské sny o údolích plných večerních červánků, o větru v sosnách, Mannitouovy písně na vrcholech skal, to mě zase uchvacovalo svým tajemným kouzlem dálek. A tak jsem kreslil, maloval, snil …
Proč mne upoutala právě dobrodružná literatura? Snad je to tím, že jsem vyrostl na Beskydsku mezi koňmi. Když jsem přesídlil z venkova do města, byla to pro mne velká změna, nemohl jsem si v Praze zvyknout. Ventilem byl tramping. Romantika dobrá a prospěšná. To městské zotročení jsme si tehdy vyrovnávali pobytem v přírodě a četbou.
Víte, tahle literatura podporuje to, co je v každém klukovi: vědomí čestnosti, hrdinství, vítězství spravedlnosti – vědomí, že je muž. Tyhle knížky vedou lidi k životu v přírodě, bez alkoholu, k zdatnosti i poctivosti. To vám potvrdí každý starý i ti noví trampové.
Žili jsme jako praví zálesáci, spali jsme pod širákem a v lednu jsme se koupali v Sázavě. V Tatrách jsme zažili pěkná dobrodružství a z jižního Slovenska jsme se vrátili do černa spálení sluncem a plní nádherných vzpomínek na přírodní ráj a svobodný život. Nevím jak je to dnes, ale tehdy trampovat znamenalo zachovávat ducha čestnosti, džentlmenství a úcty k ženě …
Od jedenácti let jsem si kreslil národopisné obrázky. Kde jsem v jakém časopise viděl kresbu nebo fotografii lidského typu, exotického oděvu, nástroje, obydlí nebo zbraně, okamžitě jsem si to nakreslil! A národopis, to je přece dobrodružství!
Já když teď něco potřebuji, nemusím vůbec nikam chodit. Všechno mám doma. To je náskok! A při ilustraci moc důležitý. Pročtu knížku, poznamenám si scény a náladu, protože první čtení nechá v člověku ten největší dojem, a už si to hned musím zařadit: století, kroje … copak bych udělal, kdybych najednou zůstal třebas na tom, jaká byla pistole z roku 1850 nebo jak vypadal vikingský člun? Nemohu přece pokaždé uprostřed práce běžet do muzea. Musím malovat, dokud to vidím v hlavě. A abych to viděl vcelku, musím dokonale znát zvláštnosti každého jevu v jeho dobovém zarámování, zvyky, lidské typy, nejrůznější drobnosti soudobých rekvizit.
Vlastně jsem dokumentarista. A protože dělám pro mládež, tak nemohu fantazírovat. Ti dnešní mladí lidé už o světě ledacos vědí a jsou kritičtí. Každou nepřesnost, každou neznalost faktu velice rychle objeví.
Když jsem začínal dělat dobrodružnou kresbu, tak tady nebyly filmy či fotografie, které bych potřeboval. Měl jsem namalovat třeba zálesáky, ale jak byli oblečeni, to kdybych tenkrát věděl. Vyšel jsem tedy z toho, že lidé, žijící v dalekém pohraničí bez rodiny, bez ženy, si nakonec musí nechat ušít svoje haleny od Indiánek a že indiánský kroj tak pomalu vejde do oblečení traperů a vůbec hraničářů. Ve všech mých ilustracích je vidět, jak se oblečením běloši Indiánům přizpůsobili, všimněte si třeba těch příslovečných jelenicových halen, kožešinových čepic s pery a konečně i dlouhých vlasů. Když daleko později přišly i k nám ty prastaré snímky z dob dobývání Divokého západu, daly mně za pravdu. V jedné své knize jsem oblékl hrdinu do obyčejných modráků a vidíte, vyšlo to. Po letech fotografie znovu potvrdily, že modráky byly pracovním oblečením hraničářů. Ale jak jsem na to přišel, to vám opravdu nedovedu vysvětlit. S tím se člověk nějak rodí, zkrátka má to v krvi.
Víte, malíř, stejně jako herec, musí umět prožít všechny ty nakreslené dobrodružné okamžiky ve své fantazii. Chce-li namalovat koně, který plave v peřejích, musí se tím koněm na chvíli stát – to je marná sláva.“