dopisy

   Miluju dopisy. Ale kdo si dnes ještě dopisuje? Už na základce mě přitahoval dopis Olgy Něvskému, kterej jsem uměla i v ruštině zpaměti, sice povinně, ale přesto. Miluju Boženku Němcovou a to nejen za její Babičku, ale i za ty krásný dopisy, co si psala se svýma víc pomyslnejma než skutečnejma milencema. Byly krásný a dojemný. I já ráda dostávám dopisy a stejně tak ráda je píšu. Jenže od mých pubertálních let, kdy jsem si vyměnila pár hodně zoufalých, klamě se domnívajíc, že zamilovaných dopisů se svýma nápadníkama z táborů, uplynulo hodně vody, a poslední dopisy jsem si psala s Filipem, když byl dva měsíce v Řevnicích na jakési odvykačce (dodnes vlastně nevím na čem, nejspíš s rozumem).  I když je po celým světě na studiu nebo za prací rozesetých plno odrostlých dětiček mých známých, stejně si většinou s rodinou a kamarády píší minimálně a to ještě elektronicky. Co jsem stačila postřehnout, tak si píší jen ti, co jsou ve vězení. A tak i já mám svýho kriminálníčka a můžu se tak ukájet nejen u psaní, ale hlavně při vybírání dopisů ze schránky.