Má svoji vizi. Olympijský vítěz, lékař a pražský radní Lukáš Pollert.

Zasadil těžkou ránu mýtu o sportovních vavřínech, když prodal své olympijské medaile - zlatou z Barcelony a stříbrnou z Atlanty. Na olympijských hrách veřejně proklamoval svou náklonnost k pivu. Odmítá zbožnění sportu a jeho ikon. Netají se láskou k Tibetu, hájí lidská práva utlačovaných, bojuje za lepší životní prostředí. V březnu dorazil na oficiální focení českých olympioniků s tibetskou vlajkou. „Pan Jirásek z Českého olympijského výboru ze mě bude mít radost,“ řekl novinářům.

Lukáš Pollert je nejen vítězem vodního slalomu na OH 1992 v Barceloně a stříbrným oceněným z OH 1996 v Atlantě. Vystudoval pediatrii na Univerzitě Karlově v Praze a je radním na Praze 6. Dnes pracuje na pohotovostním oddělení Emergency Ústřední vojenské nemocnice, kde nás také přijal. Během rozhovoru ho dvakrát volali „k případu“.

Řekl jste krásnou větu, že „ve sportu lze pouze vyhrát“...

Sport skutečně považuji spíš za věc „dětinskou“, činnost důležitou pro rozvoj mládeže a limitovanou věkem nějakých třiceti let. V pokročilejším věku ještě jakžtakž chápu trenérskou činnost... I v mém životě byl sport doplňkovou činností přicházející až po vzdělání, jakousi lahůdkou navíc.

Co říkáte zákazu triček se sloganem „Pro lepší svět“ pro francouzské účastníky OH v Pekingu (nařízení Francouzského olympijského výboru)?

„Nejsem jediný, sportovců se svědomím je víc.“ (Hana Kotulánová/Velká Epocha)

Co jste říkal, že tam měli: „Za lepší svět“? Důvodem zákazu mohou být dobré obchodní vztahy Francie a Číny, tomu se nemůžete divit. Pokud vím, němečtí sportovci si do Pekingu berou náramky s nápisem, který v obecné rovině kritizuje porušování lidských práv.

Je to těžké, než sportovec jede na olympiádu, podepisuje podrobnou smlouvu o tom, co smí a co ne. Nemůžete například říci novinářům, že pijete Plzeň, když je hlavním sponzorem her Budvar. Někdy dokonce ani nemůžete přiznat, že vůbec pijete pivo. Když jsem to jako vítěz olympijských her udělal, byl z toho poprask. Přitom v podstatě o nic nešlo. Navíc jsem si ani neuvědomil, že pivo „nepatří“ do olympijské vesničky, a tak mě z ní za čtyři piva, která u mě našli, chtěli vypovědět.

Přesto věřím, že sportovec si může říkat, co chce, může klidně používat i vulgarismy. Když mu to otisknou... Nejsilnější hlas budou mít na olympiádě právě vítězové jednotlivých disciplín.

Dělal jsem pro „Lidovky“ rozhovory s 56 sportovci všech druhů, od jezdců Formule 1 až po hráče kolektivních sportů. Olympiáda v Číně tehdy nebyla aktuální, i tak ale musím přiznat, že když přišlo na „hlubší“ témata, jako jsou lidská práva, 5 až 10 % z nich nevědělo, co říct. Ostatní měli docela jasné názory, které dokázali dobře reprodukovat.

Odmítám tvrzení, že jsem „ten Pollert“ - ve smyslu „jediný domácí sportovec, který se vyjadřuje k lidským právům“. Je nás víc.

Popsal byste ve zkratce, co Vás „pálí“ jako lékaře?

Přichází mi do ordinace čím dál víc lidí, kterým „nic není“. Kvůli těmto množícím se případům byla dokonce zavedena diagnóza: „neznámá příčina nemoci“. Ti lidé trpí pocity tlaku či bolesti na srdci, dušností, bolestmi hlavy; testy u nich ale neodhalí žádné objektivní zdravotní příčiny. Tento trend má trochu souvislost s nesmírně benevolentním systémem zdravotnictví, který u nás máme. Jedno zdůrazňuji: každého pacienta vnímám jako člověka, který má potíže, ne jako člověka, který zneužívá systém. Někdo má obyčejnou horečku, ale má ji poprvé v životě a má pocit, že umírá. Jiný má tzv. psychosomatické problémy, to ale taky není žádná banalita. I za hanlivým označením hypochondr se skrývá člověk, který potřebuje pomoc.

Ale když budu celý den pít kafe, vykouřím sto cigaret a večer přijdu za Vámi, že mě bolí hlava...

Když někdo přijde, že se mu špatně dýchá a přitom kouří, říkám mu, já dám něco a vy taky musíte něco dát. Když se dostaví 160kilový pacient, že ho bolí kolena... Prostě: pacient se musí spolupodílet na svém zdravotním stavu. A to bude dělat tehdy, když za „servis“ bude platit. Ke svému autu se taky nechováte tak, aby muselo každý den do opravy. Proč? Protože za každou opravu musíte platit. České zdravotnictví by mělo fungovat taky tak.

Co říkáte na seriály typu Dr. House? Při jejich sledování se lidé rádi utvrzují v dojmu, že lékařská věda je všemocná...

Lukáš Pollert přebírá od Fadu Dai Pochodeň lidských práv, Praha, 5. 9. 2007. (Foto: Velká Epocha)

Já nemám televizi. Jak jsem říkal, je tu právě memento nejasné diagnózy, je více a více lidí, které nemáme jak léčit. Na to, čím trpí, není prášek ani operace.

Jak se díváte na tvrzení buddhismu, že příčinou vzniku nemoci u člověka jsou špatné skutky, které spáchal v minulosti?

Pokud se tím myslí, že kdo žije nezdravě, může si přivodit nemoc, pak souhlasím. Když budete jezdit na motorce moc rychle, je to ten samý případ.

A vy žijete zdravě?

Co to je, žít zdravě?

Jak relaxujete, jaká je Vaše osobní „terapie“?

Zrovna včera jsem na zahradě přesazoval pětiletý bambus... musel jsem vyrýt nepředstavitelný počet kořínků. Zahrada, to je druh terapie. Nejhorší je, když děláte jednu a tu samou věc šestnáct hodin denně. Víte, kdo je ajťák (pozn. red. IT specialista)? Příšerné slovo, myslím, že to je člověk, který celý den sedí za počítačem. Je lepší mít rozmanitý život, ano, mám zahradu, především ale mám tři malé děti.

Sáhnete při jejich výchově někdy k fyzickým trestům, „fláknete ji“ občas svým dětem?

Já myslím, že bez toho to nejde. Mám při výchově dětí velkou trpělivost, opakuju se třeba osmkrát. Když to ale nejde domluvou... Byl jsem tady v Praze na setkání s dalajlámou, lidé se ho ptali, co dělá, když ho štípe komár. On řekl: jednou ho odeženu, podruhé už mu domlouvám důrazněji a potřetí ho plácnu. To je ta rovnováha, kterou člověk musí nalézt i při výchově dětí.

Plánujete budoucnost, nebo jí necháváte volný průběh?

Lukáš Pollert a Jan Budař běží s Pochodní lidských práv. Směr - čínská ambasáda v Pelléově ulici, Praha, 5. 9. 2007. (Foto: Velká Epocha)

Momentálně se učím na další lékařskou atestaci. Moje zahrada... tam už je hrozně málo místa. Docela dost jsem toho v poslední době zasázel, jen bambus vyroste o 15 cm za den. Má budoucnost se bude odvíjet především od potřeb mých dětí. Taky pokračuju v práci na radnici, kde toho máme opravdu hodně. Prodlužuje se trasa metra, opravujeme školy, budeme prodávat 7000 bytů. Pracuji pro tuto lokalitu, protože tady jsem doma. Celý život se pohybuju jenom na Praze 6.

Jak byste se definoval?

Jako flegmatik.

Kdybyste jel na letošní olympiádu do Číny, co byste tam dělal?

Ve volném čase bych se podíval do Tibetu.

Tam by Vám ale přidělili „politicky školeného“ průvodce, jako každému turistovi...

No a co? Vypravil bych se tam z Pekingu a cestoval bych na útraty Českého olympijského výboru.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám další úspěchy ve Vašem „schweitzerovském“ úsilí.

P. S. Lukáš Pollert se chová nenápadně a skromně. Z jeho slov je poznat úcta, jakou chová k pacientům a upřímná touha pomáhat lidem. Možná se k němu a k jeho zahradě hodí tento citát Alberta Schweitzera: „Úcta k životu znamená, že jsme uchváceni nekonečnou, nevyzpytatelnou, vpřed pohánějící vůlí, v níž má základ všechno, co je. Povznáší nás nad všechno věcné poznání a činí z nás neusychající strom, zasazený u proudící vody.“