Asi jsem jiná

Líbí se mi dredy, líbí se mi kérka, líbí se mi barevný vlasy a libí se mi, když si mladý holky hrají s módou tokijské čtvrti Harajuku, což už je styl zahrnující módu gothic lolita, visual kei a decora.  Nelíbí se mi styl cosplayer, volně přeloženo jako  kostýmová hra, takže potkáváte postavičky z animovaných filmů a seriálů kreslených stylem manga, a jak píší na „vikí“, holky se ztotožňují nejen líčením a oblečením, ale často i chováním a používáním oblíbených slov nebo hlášek těchto postaviček.  Ale móda Harajuku je barevná, pestrá složením, veselá a hravá, není stejná, neopakuje se, nezavání jednou zrovna módní barvou, jak to zas nosí jiný holky. A pak mám ráda holky, co si svou módu tvoří, nejde je přehlídnout, občas se za nimi právě ty inholky otáčí s protaženým ksichtíkem a chichotáním. Tyhle holky většinou nakupují v sekáčích, takže je materiál ani moc nestojí a jednotlivý kousky si přešívají, vyšívají, vystřihují, kombinují různý styly a jsou vidět. Možná i proto, že jich je zoufale málo.

Strašně moc se mi nelíbí propíchaný obličeje a k zblití je další móda z Japonska - bagelheads, kdy si ti chytrolíní vstřikují fyziologický roztok salin do míst, který chtějí deformovat.

Byla jsem na plese. Společenským plese.  Ne v Trbóšanech, ani na plese mateřské školky. Jo, byl maškarní. Na lístcích, který jsem naštěstí neplatila, byla celkem vysoká částka a psali tam, kdo bude vystupovat. Nic víc. Abych nic nepokazila, přihodila jsem k lodičkám do tašky ještě benátskou škrabošku.  Byly jsme čtyři. Nepatřičná poznámka,  fakt nám to slušelo. U holek nic novýho, žijí tím, u mě příjemná změna. Dostala jsem od nich novej obličej, pokoušely se mi zkrotit vlasy, šatky protentokrát ne ze sekáče, no krasavice nádherná. S gracií milionářských manželek jsme vpluly do hotelu, odložily kabáty a blížily se ke vstupu. Tam mě to poprvé zarazilo. Nějakej boreček v unaveným cyklistickým dresu nám sebral lístky, hned za zástěnou se na nás vrhly rádoby sestřičky ve stejnokrojích a švitořili o odběrech vzorků, chachacha chichichi, a pak už jsem viděla jen dresy. Pořád jsem se nemohla orientovat, popletly se mi dny, a tak jsem to v podvědomí přičítala tomu, že jde ještě o část recepce a vylodila se tam squatra komeťáckých fanoušků z posledního utkání, který se právě hrálo, jenže ty dresy nebyly jen komeťácký. A taky tam byli pánové v županech a slečny v kominíčcích různého typu a stáří, aspoň jeden určitě pamatoval spartakiádu, a pár chlapíku v těch šílených plavkách, co měli Plavci na přebalu někdy v sedmdesátkách a dnes je to snad dobrá recese někde na vodě, jenže jich bylo dost,  a tak už to nebylo ani vtipný. Jako přízrak mezi nimi působila gejša, zahlídla jsem jeho svatost dalaljámu a několik boxéru v helmách a v trenýrkách, mihlo se ixko americkýho fotbalisty, pak nějaká oživlá mrtvolka,  do toho korzovaly a pokuřovaly společensky vyladěné páry v róbách a oblecích.  Když něčemu nerozumím, nechám to být, a pak se k tomu třeba vrátím, anebo mi to tak nějak dojde. Už byla slyšet hudba, ano Ondráš, cimbálka, no paráda, to přežiju. A tak jsem to nechala být a vešly jsme do hlavního sálu. Byl nazdobený a připravený,  z větší části už obsazený stoly, ve tmě si hledáme cestu k tomu našemu, mrknu na pódium a nevěřím. To předtím nebyl sen, žádný zjevení o cestě z kosmické lodi, jak to vidím ve scéně Blízká setkání třetího druhu.  Ondráši tam hráli nějakou lidovku z kategorie těch ubejkanejch a měli na sobě DRESY. Na stěnách visely sportovní pomůcky, gymnastický obruče, balóny,  lyže, hůlky, bůhvíco. Teprve, když jsme zasedly, teda přisedly k distingované čtverce, jedni manželé celkem komunikativní  a usměvaví, druzí zaražení prdíci, začala jsem se rozkoukávat.  Anobrž jsem holka slepá, na frajerku bez brýlí si hrající, pořádně jsem neviděla. A asi to bylo dobře.  A taky nás hned začal zásobovat pinklík, nalil bublinky a snášel nám všechny ty dobroty.  Karpáčo s rajčetem plněným mocarelou (jo, vím, že se to píše všechno jinak, ale čtu to kurňa jako c, ne?)  pro začátek, pak tak akorát osmahlá růžovoučká panenka gratinovaná nějakým jiným, nevímproč  italským, sýrem a k tomu rýže promíchaná nevímčím, a ještě kopeček šťouchaček, ale luxusních, s cuketkou a vynikajícíma kuřátkama.  Zákusek na závěr.  A pak už jen Maškarádou ku zdraví. To bylo heslo plesu, někde jsme to mezitím vyčetly.  Ale nepochopily. Jo, a ještě vínečko bylo dobré, z Lechovic, a to bylo všechno.  

Pak totiž můj přízračný sen o, z důvodu špatně zvolené kostymérky, nepovedeném komparzu do scifi filmu, pokračoval. Moderátor směle vyzýval masky, aby se registrovaly do soutěže, a já nevěřícně zírala na ty, co byly nejblíž a tak jsem na ně jakž takž viděla. Stejně jako tě dokáže hypnotizovat krása, hypnotizovaně jsem hleděla na nějaký strašně ohavný dvě bytosti u vedlejšího stolu, protože ne a ne rozklíčovat, cože to jako má být, kdože to jako má být, proboha, co je to za hrůzu? Neidentifikovatelnej tvar těla u jedné a fyzický projevy u druhé mě napovídal, že to přece nemůžou být baby, ale mělo to prsa. Až při předvádění, neuvěříš, opravdu soutěžních masek,  se mi rozsvítilo. Jak jsem mohla být tak pitomá a nepoznat ho. Vždyť to byl jasnej  Rocky Billboa s totálně rozsekaným ksichtem a stylem chůze, že jsem se bála, koho kolem sebe skolí. A to druhý v obleku, sice bez helmičky,  ale zato s nalepenou pleší a totálně deformující gumovou maskou přece jeho trenér. Brrrrrrrrrrrr! Tahle maska byla snad nejodpudivější, ty ostatní už jenom trapný. A jak! Šíleně trapný. A do toho ti Ondráši. Hlava mi to nebere.  Jedné masce bych křivdila, a sice decentnímu pánovi v golfovým obleku a´la Ondřej Havelka. Předvádění masek, teda dresů fotbalových, dresů hokejových, různých plaváčků, s čepičkama, bez čepiček, županů (no zaváhali jsme, měls  udělat těm magorům speciální nabídku), trikotů gymnastických, aerobikových,  trikotů na kola,  na motorky,  jistě, pruhovanej rozhodčí , to je přece taky hodně originální s vtipným komentem moderátorů, výkon za který by se nemusel stydět ani ten nejvyhlášenější animátor na lodičce, nebo jinde na dovolené. A ještě jedna paní mě zaujala, s tou jsem se srazila na záchodku a hned se natěšila, že dojde i na Ve stínu kapradiny, ale Jana to nebyla. Byla o generaci starší, ale taková ta šik udržovaná, obleček měla podobně šílenej jak nosí vesmírná bytost Sirael, ale bez závoje, a dozvěděla jsem se, furt to říkám,  mám dlouhý vedení,  že to není Jana, ale Rossi, no přece Valentino Rossi.  A tak tam ty masky dováděly,  Ondráše vystřídal divadelní orchestr se svými hvězdami, pozitivní zpráva - bez dresu,  jedna hvězda mi dokonce a  dobře zazpívala Summer Time, jenže já mám zrovna u téhle skladby v uších Joplinku.  A pak už se to nedalo vydržet. To infantilní dovádění masek bez fantazie mi dávalo ten nepříjemnej pocit, kdy se za někoho stydíš a chceš se zahrabat.  A tak jsme se zahrabaly. Do baru. Na ožrání to nebylo, bylo tam draho, zůstaly jsme u toho prvního a posledního panáka a jely domů.  Již nikde více! Ať žije naše malá hospůdka s našima figurkama a postavičkama – Růža, Beruška, Kemr, Maruš, Elf, …. růžolící vydřenej (jéééééé, ten ne!) a některýma dalšíma maskama – Pavlík, Mojmírovci, Vlčáci, Barman, Kuchař, Instalatér…………J